Cesta ven
O tom jak některé situace dokáží zamíchat kartami jsem se přesvědčila velmi krátce. Někteří mé počínání mohou posuzovat, jako nevyzrálé. A ano, bylo tomu tak. Když jsem nastupovala před rokem do hotelu na pozici pokojské, netušila jsem, jak se mi tím změní úplně všechno. Začala jsem velmi brzy pocitovat, jak mi práce začíná ničit osobní život a jelikož jsem nikdy nešla s proudem a zůstat někde pouze ze zvyku bylo pro mne nepřípustné, podala jsem výpověď, ale dříve než jsem odešla, jsem musela vypít svůj pohár až do dna.
Chtěla jsem, abych si vše, co jsem zažila pořádně zapamatovala a příště neudělala stejnou chybu. Prostě obhájit své názory a nepřetěžovat se na úkor práce. Již jsem nadále nechtěla být součástí týmu, kde jsem chodila i dvanáct dní v kuse na více než osmihodinové směny. Do práce, kde se porušoval v mnoha ohledech zákoník práce a kde nešlo skoro vůbec nic naplánovat, protože směny se psaly týden předem a nikdy se s jistotou nevědělo zda vytoužené volno vůbec dostanu.
V posledním měsíci jsem začala absolvovat autoškolu a bylo mi řečeno, že si z práce dělám holubník, když si chci vzít dvakrát do týdne volno. A vrcholem všeho bylo, jak mě moje vedoucí přemlouvala, ať si nadělám přesčasy, že budu mít penízky. Jaký byl můj šok, když jsem za 120 hodin přesčasů dostala k výplatě 3 500 Kč navíc... A tak jsem se jen utvrdila v tom, že mé rozhodnutí odejít bylo správné. Sama sobě jsem dokázala, že jsem schopná a pečlivá, rychle se učím a již jsem dosáhla svého stropu. Nehledě na to, že kolektiv na mě pohlížel, jako na někoho jiného, který se až moc odlišuje a tak začala moje další cesta, která vedla na interní oddělení, kde jsem pracovala tři měsíce, jako zdravotní sestřička.
Ač jsem se snažila do kolektivu zapadnout, vládla zde ponorka a já jsem brzy pocítila, že to není místo, kde bych se mohla dále realizovat a rozvíjet své schopnosti. Stále moje individualita a s jistou nadsázkou i ambice bořily doposud zajeté koleje a zvyklosti oddělení. A tak se stalo, že jsem hledala dál a shodou okolností zakotvila na odběrovém místě, kde jsem brzy po svém nástupu zapadla do kolektivu, jako klíč do zámku. Během dvou měsíců jsem se zaučila tak, abych si dokázala poradit na všech úsecích a jelikož jsem narazila na hodně pohodový a soudržný kolektiv, mohla jsem zde uplatnit své organizační schopnosti a zajistit i kulturní program mimo pracovní dobu. Našla jsem, co jsem hledala a teď jen rostu a s tím i mé plány, jak naložit v budoucnu s mojí kariérou a jak dosáhnout vedoucí pozice, kterou si tak dlouho přeji získat.
Krok za krokem postupuji vstříc svému snu, a i když nyní nemám dostatečnou kvalifikaci ani zkušenosti, vím, že to není problém a jednoho dne budu vděčná za každý pád, který se mi na této cestě přihodil. Když zavzpomínám na začátky, kdy mě přepadaly úzkostné myšlenky, vedoucí k poraženeckému postoji, přesto ve mne dřímala síla vzdoru, nechtěla jsem se jen tak poddat osudu a být vděčná za pár tisícovek v peněžence a pocitu zklamání. Trvalo mi rok a půl než jsem našla práci, která by mne opět namotivovala. To mě přivádí k poznání, že i když se v budoucnu opět setkám s nepochopením, mám možnost jít dál a hledat místo, kde budu sama sebou a kde budou lidé, kteří to budou respektovat.
A kde jsem teď? Když to porovnám se všemi předchozími zkušenostmi... Dostávám plat, tak abych si dobře žila, ani málo ani moc, nadbytek dovolené, uspokojující pracovní doba, která nenarušuje můj vztah a hlavně svobodu rozhodování, kdy za své chyby přebírám veškerou zodpovědnost a nemusím mít žádné výčitky svědomí, bůhvíco jsem zase udělala špatně, protože se mi dostává kladné odezvy, prostě žádné tiché nepřátelství. Za to čekání to stálo. Samozřejmě počítám každý den s tím, že se to může změnit. Jsou tu i nějaké mouchy a sem tam dojde k nedorozumění, ale to se stává všude.
Co jsem tímto chtěla říct? Proč se spokojovat s málem, když můžeme mít víc?